【看中国经济】全面认识“供给侧结构性改革”

Pan u?itel Bo?ena Němcová
II	III

III

百度 事实上，亚泰并不是一个好惹的对手。

Nemohla jsem na Chvalín zapomenout; a ?asto je?tě z domu jsem tam docházela, a kdy? jednou za rok pan u?itel nás nav?tívil, byl to pro mne svátek. — Ale potom p?i?la jsem z domu a ?est let v Chvalíně jsem nebyla. Po ?esti letech p?ijdouc dom? na náv?těvu, ptám se hned, co dělá u?itelovic rodina. Pravilo se mi, ?e stará paní um?ela, vnu?ka ?e se vdala a pan u?itel ?e st?ně. I nedalo mi, chtěla jsem ho je?tě jednou vidět a druhy den jela jsem do Chvalína. Kdy? jsme p?ijeli k onomu suchému vrchu, pod ním? mo?ál byval, nebyla bych se tam poznala; nebo? byl cely ten vrch stromky posázen, mo?ál vysu?en, cesty v?ude spraveny, okolo cest také stromy nasázené; zkrátka, krajina okolo Chvalína stala se mnohem p?ívětivěj?í. I ptám se vozky, jak to p?ichází, a ten pravil: ?Te? je to zde v?ecko jina?í, ne? to byvalo za starych hospodá??, — d?íve nedbali o nic, raději v?ecko propili, ale co jsou ti mlad?í hospodá?i, to jsou jiní chlapíci. A to je v?ecko to, ?e tu mají hodného u?itele; d?íve neuměl nikdo ani svého jména podepsat, a te? vám zná ta mláde? psát jako nějací písa?i.“ Vzpomněla jsem na rozmluvy pana u?itele a p?ála si, aby ka?dé zrnko, co zasil, do p?dy dobré bylo padlo. Vjeli jsme do záme?ku, paní kmotra p?ijala mne s radostí, ale hned mi ?ekla: ?Hole?ku, p?ijela jsi k smutné slavnosti, pan u?itel má dnes poh?eb!“ Ustrnula jsem leknutím. Já se tak na něho tě?ila, a u? jsem ho neměla vidět ne? mrtvého. — ?Co mu milá jeho ?ena um?ela, od té doby nebylo v něm ?ivota, jako by mu ?íly pod?al. Ch?adl, a? p?edv?írem ti?e, jako by svíci zhasil, skonal — v Pánu zesnul. Bylo nás tam několik p?i jeho smrti, se v?emi se rozlou?il, a ?ák?m svym ?e zanechává svoje po?ehnání, aby nezapomněli na jeho slova.“ Tak mi paní kmotra vypravovala a obě jsme plakaly.

Odpoledne ?ly jsme do ?koly, kde nás nevěsta a vdaná dcera její p?ijaly slzící. Le?el v rakvi sta?e?ek ten mily, jako by spal, bla?eny mír rozpolo?en byl po pěkné jeho tvá?i, kterou jsme nikdy rozhněvanou neviděli, bílé vlasy splyvaly mu na ?erny rubá? a ruce, které nás nikdy rády netrestaly, nybr? jen ?ehnaly, slo?ené le?ely p?es prsa, dr?íce k?í?ek. Okolo těla v?ude byly zastrkané obrázky a květiny, dárky to vdě?nych ?ák? a ?ákyň. — V sednici, na záspí, v?ude stály davy lidu. — Tu náhle rozstupují se lidé a do světnice p?ikvapí dva mladí mu?i v pocestném oděvu. Oba vrhají se na rakev a pla?íce líbají ?elo a ruce svého dobrodince. Nemohli se od rakve ani odtrhnout a jen ?eleli, ?e otce svého ?ivého ji? nezastihli. — ?Kdy? jsem viděla, ?e otec schází,“ ?eptala mi paní nevěsta nebo?tíka, ?chtěla jsem těm chlapc?m psát, proto?e vím, jak ho milovali, ale otec nechtěl, ?e by se vytrhovali ze svého zaměstnání, abych jim mysl nekalila. ?Dost jsem odměněn, ?e se stali z nich hodní, po?estní mu?i!‘ pravil mi, a kdy? k smrti se blí?il, s bohem svátostně se smí?il a okolo něho jsme stáli, pravil: ?Zde je úkol m?j dokonán; umru pokojně a děkuji bohu, ?e po?ehnal práci mojí!‘ — a tato byla jeho poslední slova.“

Co h?bitov h?bitovem stál, nebylo na něm tolik lidu a tolik plá?e jako o poh?bu pana u?itele, div ?e jeden druhého neutla?il. Na h?bitovní zdi sedělo plno dětí, které? nemohouce se skrze dav lidu protla?it k hrobu, na ze? vylezly. U hrobu měl pan fará? dojímavou ?e?, v které? cely ?ivot nebo?tík?v obecenstvu v pamět uvedl; jak syn jsa zámo?nych rodi?? ?tudiím se věnoval, v nich?to znamenitě prospíval. — Av?ak po několika letech ztratili rodi?e ne??astnymi okolnostmi jmění a oba z toho měli smrt. — Nemaje prost?edk? k dal?ím studiím, věnoval se vychovatelství. Jsa několik let v zámo?ném jednom domě za vychovatele, dostal se ven za pomocníka, kde mnoho utrpěl, nebo? se jeho náhledy o u?itelství nikterak nesrovnávaly s jednáním a vyu?ováním sprostého, nevzdělaného toho u?itele. P?ece v?ak dvě léta p?i něm vydr?el. Tamodtud dostal se na lep?í místo do měste?ka v horách, kde poznal svoji milovanou Verunku, kterou si později, kdy? se dostal za u?itele na vesnickou ?kolu, vzal. Oba chudí, měli se dosti co ohánět p?i skrovnych p?íjmech; p?edch?dce pana u?itele vyhrával po hospodách, chodil po koledě, sobotáles neodpustil ani nejchud?ímu a lecjaks hleděl p?ijít k peněz?m. Pan u?itel ale, smy?eje jinak o cti a vá?nosti stavu svého, raději trpěl, ne? aby ji byl zadal, a Verunka s ním. Mladí byli, rádi se měli a láska u?í trpělivosti, snesli tedy v?ecko. Více ho trápilo, ?e nemohl svymi náhledy prorazit a p?i nejlep?í v?li tak p?sobit, jak by si byl p?ál. Z mnohych stran kladly se mu p?eká?ky a největ?í byla sprostnost a nerozum rodi?? samych. Nemoha to sám p?ekonati a nemaje, kdo by s ním souhlasil a mu pomáhal, ?ádal jinam a dostal se k nám do Chvalína. Zde vedlo se mu dle p?ání. ?il spokojeně, vykonávaje povinnosti stavu svého s největ?í svědomitostí, plnych t?icet let. — V ?ase tom potkala ho bolestná rána úmrtím hodného syna a poslední léta i drahé Verunky, dokonalé to ?eny, která od oltá?e a? k smrti věrnou mu byla pomocnicí. Byltě co man?el a otec p?íkladny, co k?es?an nábo?ny, co u?itel dokonaly. — Takou a vět?í je?tě chvalo?e? ?inil velevá?eny pan fará? pohnutym hlasem zesnulému p?íteli svému — a nebylo v celém shromá?dění suchého oka. — Kdy? oba schovanci a ?ty?i mladí hospodá?i rakev do hrobu spou?těli, hlasitě zaplakaly děti u hrobu stojící: ?Ach, ná? dobry pan u?itel!“ Cítily jako já a mnoho, p?emnoho jinych, ?e se klade do hrobu srdce, které? pro blaho svych bli?ních jako pro své vlastní ?ilo.

Mramorovy k?í? se zlatym nápisem, p?eklenutym jasanem, stojí na jeho a Verunky hrobě, ale krásněj?í a trvalej?í je pomník ten, ktery? sám si vystavěl v srdcích svych vdě?nych ?ák? a ?ákyň.